Tuhle třicetikilometrovou, červeně značenou turistickou trasu z Bechyně do Tábora jsem už šel nespočetněkrát … na jaře pod pučícími stromy a s doprovodem ptačího štěbetání … v létě pod nelítostně žhnoucími slunečními paprsky … za podzimních plískanic … či o vánočních prázdninách propadajíce se do půli lýtek ve sněhové nadílce. A bylo tu nespočetněkrát jinak a nespočetněkrát krásně! Lužnice je jednou z řek mému srdci milých, a tak není rok, kdy bych si tuhle trasu alespoň jednou neprošel.
Po většinu roku tu bývá klid a mír, kdy se tu mine člověk s člověkem jen výjimečně. V letních měsících tu naopak vládne čilý ruch – vodáci okupují řeku, tábořiště a přilehlé stánky s občerstvením, chataři chataří, rekreační areály a rekonstruované mlýny jsou obsazené a na dětských táborech vlají vztyčené vlajky. O tom všem jsem psal už tolikrát, že jsem nabyl přesvědčení, že už žádný nový námět k dalšímu článku nenajdu. Vždycky se najde! Letos to tu bylo úplně jiné než kdy předtím!
Na Bílou sobotu jsme si domluvili rodinný výlet. Prvním ranním spojem jsem vyrazil do Bechyně, abych stihl včas dorazit do Příběnic, odkud jsme měli pokračovat společně. Na prodloužený velikonoční víkend bývá v údolí poměrně dost lidí, ale dnes tu bylo vyloženě přeplněno. Podle všemožně zaparkovaných aut usuzuji, že rodinné chatky praskaly ve švech.
Normálně by to tu halasně žilo a majitelé hospůdek by se radovali nad letos prvním tučným výdělkem. Dnes tu však bylo až výhrůžně ticho, všichni schovaní za plůtky svých zahrádek a pokud už jsme se měli potkat, pak jsme se plaše minuli. Ve stáncích zavřeno, venkovní posezení před hospůdkami opuštěná, se džbánkem by se dalo jít maximálně tak pro vodu ke studánce. Tak takhle se tu žije v době strachu, v době pandemie! Byl to trochu skličující pocit … a tak jsem prchal z osad … a těšil jsem se, až mě v neobydlených místech bude doprovázet zase jenom zpěv řeky, stromů a ptactva.
Dost možná o to víc jsem si uvědomoval různorodost krajiny a její proměny v důsledku zásahů člověka v průběhu staletí. Jediné, co se tu nemění, je tahle řeka, které se jen tu a tam postaví do cesty jez či v posledních letech malá elektrárna. O ekologii můžeme vést spory, ale to je také jediné, co se s tím dá dělat.-) I když – co to je proti nikdy neuskutečněnému projektu stavby přehrady nad Bechyní, která by tenhle romantický kus země navždy pohřbila pod hladinou!
A tak míjím mohutné skály nad řekou, z nichž některé se mi díky invazivní těžbě zjevily prvně. Míjím dobronický rachoťák s úchvatným pohledem na hrdou věž hradu. Míjím kostel Nanebevzetí Panny Marie, na který stejně jako kdykoliv předtím nevěřícně zírám. Tohle místo miluju! Míjím empírový řetězový most ve Stádleci, sem přemístěný ze zatopeného Podolska na Vltavě. Míjím vyhlášenou vodáckou restauraci Lužničanku a vodácké tábořiště na Bečici, toho času bez strávníků, stanů a lodí. Míjím několik mlýnů … a to už kromě zříceniny kdysi majestátního hradu Příběnice zdravím i rodinku.
Odtud budeme pokračovat po nejhezčí části dnešní trasy, jež nám tu odkázal Jan Antonín Vilém Domečka, spoluzakládající člen KČT v Táboře. To je ten pán, kterému vděčíme za celou tuhle pěší stezku, za ochoz pod příběnickým hradem a potažmo i za ojedinělý pěší tunel ve skále u Bredy a za lávku u Harachovky. Ta dnešní je sice už třetí v pořadí, ale tentokrát nadimenzovaná pro to, aby nám tu vydržela na věky věků! A tady dnešní romantická procházka končí … protože odtud se už po asfaltce vracíme do civilizace.