Fotogalerie

V Chebu bývá fajn. Zvlášť když organizátoři naplánují zajímavou příhraniční trasu k našim západním sousedům. Moje očekávání budila především první část trasy po tělese bývalé drážky Cheb - Waldsassen, které nalezlo novodobé smysluplné uplatnění po přebudování na cyklostezku. Tady jsem totiž nikdy předtím nešmajdal. 

Moje očekávání budila i předpověď vlahého májového deštíčku. Mám takové počasí rád, po pochodu s oblibou tvrdím, že jsem si připadal jako dobře seřízený čtyřtaktní motor … vodou chlazený.-) Moje očekávání bylo naplněno vrchovatě! Vlahý májový deštíček se změnil ve zběsilou průtrž mračen. Než jsem dorazil do Hundsbachu, byl jsem promáčený na kost. Ta obec dnes měla přímo příslovečný název - psa by ven nevyhnal! Jen uprostřed pusté vísky zmáčený tulák z Čech … trochu dezorientovaný … a bez jakékoliv navigace, protože v tomhle počasí se loajality elektronických přístrojů nedovoláte.-) 

A jak se tak bezradně poohlížím kolem sebe, ochotně mi zastavuje první a zároveň jediné projíždějící auto. Pánové mi laskavě poradí, ale zároveň jsou děsně zvědaví, odkud se tu beru a co tu pohledávám. Snažím se projevit vděčnost za pomoc, ale zároveň si říkám, co jim je do toho. A tak se slušně zeptám, odkud že se bere ten zájem? Prý hraniční policie. V civilu? Požádám je, aby se mi legitimovali. Fakt že jo.-) Takže se (ne)dobrovolně legitimuji i já. V tom okamžiku mi to dojde a rozesměju se, že nejsem imigrant, ale turista. Teď zase nechápou oni. Snažím se jim to vysvětlit a zcela vážně tvrdím, že za mnou jdou desítky dalších. Dalších turistů, nikoliv imigrantů. Ve tvářích se jim zračí nedůvěra … kdo normální by se tu v tak hnusném počasí producíroval?! … a tak si nejsem jistý, jestli mě nezatknou pro pohrdání veřejným orgánem.-)  

Nezatkli. Kdyby zatkli, jsem teď v teple a suchu. Takhle mi čvachtá v botách a pokračuji směr jeskyně. Zajímavé místo. I když tahle lurdská jeskyně nijak zvlášť do dějin nezasáhla. Nechala ji tu vybudovat místní pobožná měšťka začátkem dvacátého století. Trochu jsem si tu v okolí zakeškoval, a tak mě začínají docházet další souputníci, se kterými se pak už společně v houfu vracíme zpět do Čech. Točené pivo, rum a protrhávající se obloha na kontrole v Hrozňatově pod poutním areálem Maria Loreto nám dodávají síly i naději do dalších kilometrů.

Naopak historie hrozňatovské Lorety se začala psát hluboko v sedmnáctém století, kdy její stavbu zahájili chebští jezuité. Až do záboru Sudet v roce 1938 byla vyhledávaným poutním místem. Po druhé světové válce se pak ocitla v opuštěném hraničním pásmu a komunistické zřízení nechalo nechtěnou stavbu zchátrat. Ač bezvěrec, na určité zázraky věřím. Za zázrak třeba považuji znovuvzkříšení Lorety. Na Loretu se podařilo v devadesátých letech díky dotacím z německých nadací, ministerstev a spolků sehnat kolem čtyřiceti miliónů korun. V devadesátých letech! No prostě zázrak! A tak když procházíme kolem, tak k tomu zázraku vzhlížím ve vší pokoře. 

V tomto okamžiku bychom se klidně mohli začít vracet do Chebu, protože všechno důležité jsme dnes už viděli, navštívili a prožili. Leč padesátikilometrová trasa nezná slitování, a tak se po červené ještě chvíli motáme v blízkosti hranic. Až později podél koryta Stébnického potoka se zase začínáme Chebu přibližovat. Doubrava … Lipová … kolem vodní nádrže Jesenice … a jsme konečně v cíli! Nebylo to dnes jednoduché a nebylo to zadarmo! Inu … život v příhraničí nikdy nebyl pro změkčilé!