Fotogalerie
Občas se musím sám před sebou zastydět za svoji kulturní omezenost. To se mi stalo právě letos, když byla v dubnu v Národním muzeu otevřena tematická výstava k připomínce 150. výročí úmrtí Františka Palackého. Kdy já byl naposledy v národním muzeu?! Tak tedy naposledy před velkou rekonstrukcí historické budovy v roce 2011. Čili patnáct let! Hanba! Ještě že tam bude Palacký, to je jasná výzva tenhle ostudný prohřešek napravit!
K návštěvě Národního muzea jsem si vyčlenil jeden celý den před rodinnou návštěvou letní divadelní scény na Vyšehradě. Připraven na letmý vpád do muzea jsem dorazil už v devět hodin, abych začal s dostatečným předstihem nasávat muzejní vůni a naslouchat návštěvnickému šumu ve foyeru svatostánku. Leč muzeum bylo až do deseti neprodyšně uzavřené, a tak jsem nasával jen vůni výfukových plynů krokem se šinoucích vozidel po magistrále a naslouchal sbíječkám snažícím se poddolovat sochu sv. Václava na obrovském staveništi Václavským náměstím se nazývajícím.
Dvě minuty po desáté se dveře otevřely a tlačící davy se je snažily vyvrátit. Místo slavnostního vstupu na půdu dýchající dějinami ponižující boj o první místo ve frontě na vstupenku. Uctivě jsem postál v pozadí a do fronty se zařadil až mezi zástupy umírněných.
Moje první cesta nevedla do expozice Palackého, ale do Panteonu poklonit se velikánům našich dějin. Teprve potom jsem se šel poklonit velikánovi našeho letošního turistického seriálu. Kdo čeká vzletná slova, nedočká se. Můj dojem z expozice byl mírně řečeno velmi rezervovaný. Vlastně mě tu nečekalo nic, co by nějak mimořádně připoutalo můj zájem a roznítilo zvědavost. Expozice určitě profesionálně vyvedená, s nezbytnou "zážitkovou" interaktivitou a komiksem pro školní zájezdy. Plamének naděje vykřesaly krátké fiktivní dialogy mezi Palackým a současným člověkem z roku 2026. Ale jen na krátko, v několika účelově vedených scénářích jsem se ztratil. Ale třeba to bude jen moje chyba, že nepatřím do roku 2026.
Úplně největší katastrofou ovšem byla velkoformátová stylizovaná mapa Evropy, účelově vyplňující střed jinak prázdné prostory. Ač jsem obvykle míval ze zeměpisu jedničku, při práci s touhle slepou mapou bych bez milosti propadl.-)
S potěšením kvituji vystavenou část Palackého knihovničky, kterou Národní muzeum spravuje, ale pak už tu je jen několik originálů drobností osobní potřeby, jinak obvykle reprodukce archivních materiálů z Palackého pozůstalosti. Kdo navštívil památníky Palackého a Riegra v pražském MacNevenově paláci nebo na zámku v Malči, toho tahle expozice nijak zvlášť nadchnout nemohla.
A to jsem měl docela štěstí, že jsem Palackého expozici stihl - ač měla být otevřená až do konce srpna, na stránkách Národního muzea se objevila informace, že bude "z technických důvodů zkrácena do 17. 8. 2026". Trochu zvláštní přístup muzea k člověku, který je s tímto místem tak spjatý a který svým obrovským úsilím proměnil tuto instituci v hlavní centrum české vědy, kultury a národního života.
Naprosto opačného dojmu jsem nabyl v další dočasné expozici "Přemyslovci - Panovnická dynastie a její doba". Velkolepá výstava stovek mimořádných exponátů. Když obyčejný člověk, nevědec a nehistorik, spatří na vlastní oko pohřební klenoty Přemysla II. Otakara ze 13. století, tak se mu podlomí kolena. Kromě úžasných exponátů pak spousta skvěle zpracovaných informačních tabulí s časovou linkou, kdy se i tomu nevědci a nehistorikovi začnou na téhle lince spojovat korálky dávných dějin. To je výstava, která by si sama o sobě zasloužila pozornost na jeden celý samostatný den.
Jenže já jsem potřeboval zažít Národní muzeum všemi smysly celé, a tak jsem tu nachodil přes 12.000 kroků. Luxusní výhledy na Prahu z kupole pod střechou muzea, klasické a nejvíce navštěvované expozice zvířecí říše, protože mamuta, tygra šavlozubého a plejtváka myšoka prostě vidět musíte. Šutrologická expozice. Okna do pravěku. Setkání s našimi předky. Zázraky evoluce. Dějiny českých zemí od raného středověku. Někde se člověk zvídavě zastaví, někde musí jen tak proletět, protože čas neúprosně kvačí. Zážitková expozice 20. století v nové budově muzea, kdy ani tolik nečtete (a to po nějakých pěti až šesti hodinách čtení hlava už nebere), jako se kocháte, protože spoustu exponátů si pamatujete z návštěv u babičky. Časozdviž s 360 ° projekcí, se kterou během tří minut procestujete posledních sto let.
Zkrátka je tu toho neskutečně moc a kdyby to člověk chtěl všechno podrobně proštudýrovat, musel by sem chodit pravidelně a dávkovat vědomosti v neinvazivních objemech. Ne sem vtrhnout jednou za patnáct let a snažit se to všechno urvat najednou. A to je - opakuji - jasná výzva tenhle ostudný prohřešek napravit!