Fotogalerie
Rád se účastním podzimních setkání Středočeské oblasti KČT. Člověk tu potká spoustu přátel a zajímavých lidiček. Centrem letošního setkání byly Heřmaničky. To je obec v okrese Benešov, ležící na trati číslo 220 z Prahy do Českých Budějovic, známá především jako svozové místo účastníků pochodu Praha - Prčice.
Tuhle jinak poklidnou vísku potkala zásadní proměna v důsledku modernizace zdejší tratě. Jak se trať zrychluje a narovnává, její nové těleso míjí Heřmaničky od západu a zdejší zvrásněný terén překlenuje po třech mostních estakádách. Železniční zastávka se posunula asi dvě stě metrů na jih a historická nádražní budova, pamatující samé počátky Dráhy císaře Františka Josefa, jejíž základní kámen byl položen roku 1870, po více než 150 letech osiřela.
Také původní drážní těleso opustil drážní svršek a tam, kde byly dříve koleje, se jen meluzína prohání po prašné cestě. Pro železničního šotouše je tak nejvyšší čas vydat se po stopách bývalé drážky dříve, než si příroda vezme zpět to, co jí člověk na půldruha století násilně vyrval. Dnes jsem si to zamířil směr Střezimíř po asi čtyři kilometry dlouhém úseku k tunelu Deboreč.
Je to vždycky velmi zvláštní pocit, když člověk šmatlá po cestě, na které by ho ještě nedávno každých několik málo minut na životě ohrožovaly statunové soupravy. Nicméně by člověk vždycky stačil uskočit, protože drncání přijíždějícího vlaku bylo na stařičké trati náležitě slyšet na stovky metrů daleko. To dnes vlaky po nově zbudované trati uhánějí stopadesátikilometrovou rychlostí a slyšet není nic. Ty lze ostatně pozorovat v poměrně těsné blízkosti téměř po celé délce tohoto úseku a pokud zrovna přejíždějí po nesčetných estakádách, tak je to pohled impozantní. Za nejpůsobivější na tomto úseku považuji ocelobetonové monstrum překlenující rybniční soustavu v údolí poblíž Radíče.
Cestou ještě míjím jeden opuštěný mostek z roku 1900, ale to už se blížím k zastávce Ješetice, těsně přimknuté k jižnímu vyústění tunelu pod vrcholem Deboreč. Zastávka nahradila svoji předchůdkyni v původním oblouku tratě, která se sice taky nacházela až za obcí, nicméně o praktickém využití té současné uprostřed polí mám značné pochybnosti.-)
Stavba tunelu Deboreč byla technologickou a především pak logistickou lahůdkou a na dlouhé roky poznamenala místní krajinu a život v ní. Na stavbu tunelu jsem se jezdil dívat průběžně od roku 2018. Pamatuji si kolem dokola zpevněné cesty pro těžkou techniku a zvířená mračna prachu, všude na okrajích stavby nastartované smrdící tatrovky, které směly na stavbu vjíždět jen na pokyn šmrksů s červenými praporky a v noci s červeným výstražným světlem. Pamatuji si na akustický smog ovládající krajinu do deseti kilometrů. Pamatuji si na stavbu vjezdových portálů, ale během kutání díry do kopce se mi nepodařilo dostat se do dohledové vzdálenosti.
Dnes tu máme poklizeno, asfaltky až k tunelům, parkoviště pro plechové miláčky cestujících vlakem s nalajnovanými bíle zářícími pruhy, heliport nevím pro koho, díru dlouhou asi tři čtvrtě kilometru a sotva slyšitelnou dopravu o rozchodu 1.435 mm.
Pokrok nezastavíš! A můj krok ... doufám ... taky ještě dlouho ne.-)