Fotogalerie

Na Červené Lhotě jsem se zastavil naposledy v prosinci 2020 při zimním turistickém přechodu společně s partou zimních táborníků ... na těžko ... se stanem ... a se spacákem. Spali jsme kdesi hluboko v lesích nedaleko odtud. Více se o tom můžete dočíst v článku ZDE. Dnes mě sem pro změnu přivedly kešky. Taky co by jiného v tomhle ročním období, že?! Princezna spí zimním spánkem, hospody jsou zavřené a rybník vypuštěný. Jedna keška mě provedla kol dokola zámku, takhle hezky ze všech stran jsem ho ještě nikdy neviděl.-)

Ale taky jsem se tu dnes spustil. Do údolí Dírenského potoka. Nikdy jsem tu nebyl. A bylo to pro mne nečekané překvapení! Když geočlověk nabere veškeré své odvahy a překročí lávku, která jen dožívá a svých nejlepších let už ani nevzpomene, tak se ocitne v dokonalé divočině. Před lety tu bývala funkční naučná stezka a na konci té stezky studánka. Studánka je dnes Bohem i člověkem zapomenutá a o stezce ví snad jen nějaká stařičká mapa. Dnes si tu příroda bere zpět, co jí patří. Zteřelé lávky a schůdky, cesty podmáčené nespoutanými vodami nespoutaného potoka, mazláček a šlahouny divokého ostružiní i v době vegetačního klidu.-)

Hmmm ... a ten klid tu byl nejen vegetační, ale naprostý! Jen tu a tam šumění potoka, jinak fakt ani hlásku! Jen jsem tu tak stál (sednout si nebylo kam - lavička uhnila) ... bez hnutí ... a naslouchal tomu absolutnímu tichu. A nemohl se ho nabažit! Možná tomu ani neuvěříte, ale i taková místa na světě ještě jsou ... a nebývají ani tak daleko od dveří vašeho bytu!