Před budovou obecního úřadu v Chroustově, v malé vísce na nymburském okrese se zhruba dvěma stovkami zde trvale žijících obyvatel, hrdě upírá svůj zrak k nebi socha Karla Havlíčka Borovského na svém pískovcovém podstavci. A upírá jej už více než sto let:

Z usnesení sjezdu rodáků chroustovských dne 5. června 1911 rozhodnuto bylo postaviti v obci Chroustově důstojný pomník neohroženému našemu bojovníku za naše svatá a nezadatelná práva národní, Karlu Havlíčku Borovskému. K tomuto cíli utvořen byl 1911 spolek, který za přispění všech přátel Havlíčkových odevzdá o nastávajících svátcích svatodušních ve dnech 31. května a 1. června r. 1914 naší veřejnosti PAMÁTNÍK HAVLÍČKŮV nákladem 1.600 K.

Zveme proto všechny rodáky chroustovské, veškeré korporace, vlastenecké spolky, jednoty sokolské, sbory dobrovolných hasičů a všechny ctitele Havlíčkovy, aby ve dnech těchto korporativně k slavnosti té zavítali. Zejména pak všem rodákům chroustovským na srdce klademe, aby do jednoho k slavnosti se dostavili a pokud se ještě tak nestalo, za členy spolku se přihlásili. Členské příspěvky jsou: Člen zakládající 25 K, činný 5 K a přispívající 1 K.

Považte národní uvědomění tehdejší a tu pospolitost, kteréžto vlastnosti v dnešní době mnozí nánosem vlasteneckého patosu nazývají. A taky považte, že občané a rodáci chroustovští při večerním tanečku dokázali zaplnit všechny tři místní hostince ... a že se ti tři hostinští uměli v takové vísce uživit!

O samotné soše se toho z obvyklých pramenů moc nedozvíme. Jejím autorem je sochař Alois Khun, rodák z Vojic u Jičína, kde od roku 1904 provozoval vlastní sochařský a kamenický závod. Jeho jméno bývá komoleno na Kuhn ... Vojice se snadno změní na Votice ... no prostě zmatek. Národní památkový katalog sochu nezná a k autorovi se nehlásí ani regionální katalog místních význačných osobností. Tahle socha je prostě zakrytá tajemnem a je to škoda, protože se jedná o velmi netradičně pojaté dílo s mnoha doprovodnými prvky a citáty vytesanými do pískovce.

A jak jsem před sochou v tom mrazivém počasí stál, fotil si ji a o tomhle všem přemýšlel, přibrzdila vedle mne své trekové hole vitální seniorka. Co prý že si to tu fotím? Ujistila se, že skutečně fotím Havlíčka, a podivila se: "Hmmm ... kvůli Havlíčkovi sem moc lidí nejezdí. Ale poved se, že jo? Jen je pod těmi stromy už zase celej zelenej. Naposledy jsme ho čistili před sedmi roky, když jsme tu měli to stoletý výročí. Budu se muset zastavit za starostou, že by ho bylo potřeba na jaře zase vykartáčovat!" Tak pravila, nastartovala své hole a zmizela mi z dohledu v zatáčce za kostelem...